Jak se i vy zapojujete do našich výzev

Jak se i vy zapojujete do našich výzev

Jako třeba naše spolupracovnice Blanka Sigmundová, kterou tato výzva inspirovala natolik, že nám neváhala napsat, co si díky zapisování vděku uvědomila. Pojďte se s námi podívat, jak pojala onu výzvu...

Den první, 28. 6., 20:00
Padlo rozhodnutí, každý den budu zapisovat alespoň jednu věc, za kterou jsem opravdu vděčná. Zároveň si v zápalu nadšení stanovuji další cíl – poděkovat každý den alespoň jedné živé bytosti. Shrnutí, den první: jsem vděčná za moderní technologie, díky kterým můžu mít v telefonu upomínku, abych každý den zapsala, za co jsem vděčná (vděčnost = splněno). Děkuji příteli, že naskládal nádobí do myčky a přinesl mi papíry od auta (poděkování lidské bytosti = splněno).

Den druhý, 29. 6.
Jsem opravdu vděčná i za ten miniaturní výtah, který v domě máme. Tahat totiž týdenní nákup na jehlových podpatcích do čtvrtého patra není malina (vděčnost = splněno). Děkuji dámě středního věku, která mi pomohla do dveří. Ty čtyři tašky s nákupem mají i se mnou v průměru víc než vchodové „devadesátky“ a každá ruka se hodí (poděkování lidské bytosti = splněno).

Den třetí, 30. 6.
Při pohledu na utrpení v tvářích malých žáčků jsem vděčná, že mám povinnou školní docházku už dávno za sebou a tudíž nemusím ukazovat rodičům vysvědčení (vděčnost = splněno). Nepřímo, ale opravdu upřímně děkuji všem obyvatelům Prahy, že se rozhodli k hromadnému exodu na dovolenou až několik hodin poté, co jsem už v bezpečí a bez stání v kolonách doma na Moravě (poděkování lidské bytosti = snad splněno).

Den čtvrtý, 1. 7.
V těch pár větách ani nemůžu vyjádřit, jak moc jsem vděčná za rodinu, kterou mám. Ačkoliv mám před sebou pracovní den při organizaci zajímavé akce, jedou moji úžasní rodiče i přítel se mnou, aniž bych je nutila, ale pouze proto, abych tam prý "nebyla celý den tak sama“ (vděčnost = maximálně splněno). Kromě mého tříčlenného doprovodu děkuji také těm, kteří na mě byli na akci milí. A že jich nebylo málo! (poděkování lidské bytosti = splněno).

Den pátý, 2. 7.
Jsem vděčná za neděle. A jsem opravdu vděčná za neděle na Moravě. Jsem vděčná, že si můžu odpočinout a že nemusím vařit. Jsem vděčná, že mě nikdo netahá z postele před devátou (vděčnost = splněno). Děkuji mámě, protože nezapomněla a koupila pro nás bezlaktózový jogurt a upekla bezlepkový chleba. V duchu děkuji příteli za jeho výborné „tetrisové“ schopnosti, díky kterým dokáže do kufru auta naskládat všechno to jídlo, které jsme „vyfasovali“ od táty. A děkuji několikrát za sebou i tátovi, který podává jednu tašku s jídlem za druhou (poděkování = splněno).

Při odjezdu zpět do ruchu města se mi hlavou honí strašně moc věcí, za které jsem vděčná: rodinná pohoda, sourozenci, pohodový život, přátelé, co si na mě udělají čas i přes velkou vzdálenost, která nás dělí. Takhle to pokračovalo a nešlo zastavit. Těch pět dní, kdy jsem zapisovala často úplné prkotiny, mi postupně připomnělo, že to, za co jsem já nejvíc vděčná, nelze měřit jen hodnotou peněz.

A když jsme vyjížděli z té malé dědinky, mezi poli, na kterých každým dnem začnou žně, říkala jsem si, jak to všechno jednoduše shrnout do jednoho „vděku“. Napadlo mě jen: Jsem vděčná, že se mám vždy kam vracet.

 


Poděkování patří Blance Sigmundové, která se s námi o výsledky této výzvy podělila. Jde o krásnou inspiraci nám všem.